Asi tušíte, že ne vždy měli lidé možnosti hygieny, jaké máme my dnes. V dávných dobách se myli v řekách, mořích a pod vodopády, které sprchu nebo koupel jen vzdáleně připomínaly.
Za počátky řádné očisty těla můžeme považovat období antiky. První mýdlo spatřilo světlo světa 2 000 let před naším letopočtem ve starověkém městě Babylon. Odtud se brzy dostalo i do starověkého Egypta, kde byly koupelové rituály každodenní tradicí. Egypťané dbali na čistotu a používali různé kosmetické přípravky, protože věřili, že čím budou čistší, tím více se přiblíží Bohům.
Lázeňství se nejprve rozvinulo ve starověkém Řecku. Voda měla pro člověka nejen očistnou, ale taky léčebnou funkci. Díky pravidlům o vlivu teploty vody na lidské tělo se začala termální voda využívat v řeckých lázních k vodoléčbě. Za soupisem těchto pravidel nestál nikdo jiný než věhlasný Hippokrates.
I starověcí Římané přikládali pravidelné péči o tělo velký význam. Hygiena nebyla v této době intimní záležitostí. Lidé se společně scházeli v lázních, kde se umývali, saunovali, sportovali a diskutovali. V lázních využívali i profesionálního servisu.
Dokonce ani veřejné toalety neměly zdi, aby lidé mohli hovořit mezi sebou. Jako toaletní papír sloužila čisticí houba, tzv. xylospongium. Nejslavnější a zároveň nejstarší římské lázně jsou Stabijské lázně v Pompejích, které vznikly přibližně ve 2. století před naším letopočtem.
Oblíbeným očistám udělaly přítrž mor a církev
Středověk sice nebyl kdovíjak čistotným obdobím, nicméně i během něj mohli lidé ve většině měst využívat koupelové domy, kde se dalo za poplatek umýt. Tyto domy zároveň sloužily i jako relaxační a společenská centra, v nichž se konávaly večírky.
- Přečtěte si také! Jak sprchování ovlivňuje zdraví?
To se ale nepozdávalo církvi, protože měla tato místa za místa plná hříchu. To začalo lidi odrazovat a spíš se spokojili s tradiční domácí dřevěnou vanou, kterou si nejčastěji umisťovali do ložnice.
Od koupelí se ale začalo upouštět i kvůli moru, který byl učiněným strašákem. Lidé věřili, že póry na pokožce, které se – zejména během teplé koupele – na čas otevírají, jsou hotovou (a otevřenou) vstupní branou pro toto fatální onemocnění.
Proto se během 17. a 18. století rozmohly spíše nejrůznější parfémy a vůně, samozřejmě pro vyšší vrstvy. Zápach, který neodcházel mytím, bylo třeba – lidově řečeno – přebít. S tím je spojený i počátek toaletních stolků, v nichž si lidé od poloviny 18. století uchovávaly své toaletní potřeby.
- Přečtěte si také! Jak odstranit zápach z koupelny?
Koupele byly v té době oblíbené i v Asii – v buddhistických klášterech se konávaly náboženské a rituální koupele, které měly člověka zbavit tělesných i duševních nečistot (jen uznejte sami – i z vás pod teplou vodou opadne nejedna negativní emoce a myšlenka).
Ani Židům a muslimům nebylo rituální koupání cizí, a jakkoli se od něj v Evropě upouštělo, ve východních zemích si ho rádi ponechali.
S první mechanickou sprchou přišel Angličan
V roce 1767 přišla na svět první mechanická sprcha. „Na svědomí“ ji měl William Feetham. Sprcha se skládala z pumpy a nádrže nad hlavou člověka. Pumpa dodala do nádrže tlak, když člověk zatáhl za připevněný řetěz. První sprchu nahradila vždy další a další, o něco lepší variace, přešlo se na ruční pumpu a nakonec byly vybudovány i vodoinstalace, takže se sprchy daly napojit přímo na zdroj vody.
K hygieně vrátil lidi strach z bakterií
Maďarský lékař Ignác Semmelweis přišel v 19. století s teorií bakterií, proti kterým se lidské tělo může bránit především čistotou. Lidé tak vzali zavděk vším, v čem se dalo aspoň jakkoli omýt. Semmelweis svou myšlenku rozvinul i do roviny terapeutické – všechno bylo připraveno pro rozkvět hydroterapie, tedy vodoléčby.
Během 19. století postupně odzvonilo dřevěným vanám a nahrazovaly je jejich kovové nástupkyně. Populárními se znovu staly i veřejné koupele. Do domů francouzské armády se začínaly montovat v té době moderní sprchy, během druhé poloviny 19. století si pak sprchu doma mohla často dovolit i střední třída.
Když k tomu později připočteme i vynález plynového (1868) a elektrického ohřívače vody (1889), hygiena se rozjela na plné obrátky, i když samozřejmě ne všude a ne na takové, na jaké jsme zvyklí my v současnosti.
Společné koupelny 20. století
Od roku 1900 vznikaly dělnické domy, které byly specifické tím, že jejich obyvatelé měli sdílené koupelny. To, co nám dnes přijde nepřípustné, bylo až do 60. let 20. století poměrně normální – teprve během „šedesátek“ si lidé zařizovali vlastní koupelny náležející jen k jejich bytu.
Báječná 80. léta 20. století se pak nesla v duchu potěšení – sprcha měla být nejen funkční, ale měla nabízet i něco navíc. Tehdy se začaly pomalu a polehoučku vyrábět nejrůznější hlavice, trysky, nebo dokonce sprchové osvětlení.
Voilà, koupelna současnosti!
Dnes vnímáme koupelnu jako pravděpodobně tu nejintimnější část našich domácností. Pro většinu z nás je nepřípustné ji s někým v jeden moment sdílet a rozhodně už tu není jen proto, abychom měli kde vykonávat hygienu. Koupelny jsou často úplnými oázami klidu, místy určenými pro relax, kde se dá zapomenout na starosti všedních dní.
Kromě tradičních prvků, jako je vana, sprcha a umyvadlo (případně toaleta a bidet), hraje důležitou roli kvalitní osvětlení, ať už jde o přirozené světlo z okna, nebo o to umělé z žárovek.
Moderní trendy zároveň vedou spíše cestou minimalismu. Aby nám v koupelně bylo dobře a abychom si v ní třeba užili voňavou koupel, je vhodné udržovat ji nezahlcenou nejrůznějšími drobnostmi, které působí rušivě, a udržovat ji pěkně vzdušnou.
- Přečtěte si také! Kávová koupel: Co to je a jaké jsou její přínosy? Anebo je libo spíše koupel bylinnou?
Co barev týče, poslední roky vévodí ty zemité, a pokud se při rekonstrukci uchýlíte k neutrální bílé, která byla populární na počátku milénia, je vhodné vybírat aspoň nápadité kování a další doplňky.
